Martin Pochman

Pro ty, co se nebojí číst. :-)

Nemám oficiálně vystudovanou fotografii a po dvanácti letech v oboru jsem pochopil, že vždy budu více intuitivní, než technický tip fotografa.

V cca. devíti letech jsem vyfotil Karlovarskou kolonádu a někdo z místních profíků poznamenal, že asi mám talent. Tím do mé hlavy bezděky zasadil semínko, které zde pak nerušeně klíčilo.

Mezi tím jsem vystudoval dvě hotelové školy. Vyšplhal na pozici vrcholného hotelového managementu. Poprvé vyhořel. Vrhl se do personalistiky. Nabíral a propouštěl lidi. Nechal se zlákat bankovním korporátem. Po druhé vyhořel a zcela vycucaný se zmateně rozhlížel po tom, co by mě v životě opravdu bavilo.

Krátce před tím jsem s partičkou kamarádů vyrazil na prodloužený víkend do Holandska a tam (aniž bych cokoliv inhaloval) mi to došlo! Když celé hodiny pozorujete kamarádku, kterak naprosto mizerně cvaká s jinak slušným foťákem vše, co jí přijde do cesty, začnete si klást otázky typu: "Proč to fotí z tohohle úhlu? Proč si nepopojde kousek blíž? Proč si ty lidi trochu nesrovná? A nakonec se dostanete k myšlenkám jako: "No já bych to cvaknul odtud. Já bych zvolil jinou clonu. Já bych... Já bych... Já bych..." A potom přijde ta pomyslná rána do čela. "Tak proč to sakra nedělám, když jsem tak chytrej?!" Semínko vyklíčilo a zbytek pobytu jsem problouznil v myšlenkách na to, co vše bych jako profesionální fotograf mohl dělat. Dnes vidím, že spousta z těch nápadů byla slušně řečeno naivních, ale to nevadí. Věci se daly do pohybu.

Jelikož jsem ve znamení vah, věděl jsem, že dříve nebo později přijde období, kdy o svém rozhodnutí budu pochybovat. Hrozila reálná varianta, že od svého riskantního nápadu nakonec couvnu. Rozhodl jsem se proto spálit pomyslné mosty. Utratil jsem na tu dobu nekřesťanské peníze za špičkový foťák, objektivy a světla. Udělal jsem to proto, aby pro mne jen myšlenka na návrat byla později absolutně bezpředmětná. Navíc jsem se nemohl vymlouvat, že mi v rámci vybavení cokoliv schází k tomu, abych se stal opravdovým profesionálem.

Má typická zarputilost a nekritické nadšení mě pak nakopli k hektickému snažení. Nespočet fotografických a postprodukčních kurzů, 4-5 tréninkových modelek týdně, mraky online tutoriálů a výsledkem toho všeho byla hromada absolutně příšerných, přeretušovaných fotek. K tomu jsem navíc neuměl dělat fotografický business, takže jsem si v jednom kuse nabíhal na všelijaké vykuky a utápěl se v neplodných zakázkách, které mě nikam neposouvaly.

Až tak po sedmi, osmi letech se karta začala otáčet, fotky se začali zlepšovat a i klientela se zdárně proměnila. Teď už častěji vím, kdy říkat ne, kdy přidat a kdy nelpět na své vlastní genialitě. Časem jsem také pochopil, která část fotografického univerza mě nejvíce baví a oslovuje. Jsou to lidé ve všech svých podobách. Fakt, že jsem celý svůj před-fotografický profesní život s lidmi pracoval, byl pro mě nyní obrovskou výhodou.

Uvědomil jsem si, že oproti velké části svých fotografických kolegů jsem úplně jiný živočišný druh. Jedna chytrá poučka říká, že focení lidí je z 80% psychologie a jen z 20% fotografická technika. Já se díky tomu, čím jsem si před focením prošel v těch osmdesáti procentech cítím nadmíru dobře a možná díky tomu dělám takové fotky, které nyní můžete vidět v mých portfoliích. Ať už jsou to klasické portréty, budoire, akty a nebo svatby.

Navíc díky tomu, že už nějakých pětadvacet let párově tančím, tak rozumím něčemu, co se na fotografických kurzech neučí. Tím je zásadní důležitost pevného vedení. Jak říká klasik: "Něžně a nekompromisně!" Když já jako tanečník nebo fotograf nebudu dotyčnou / ného dobře vést, zavládne na parketě a před foťákem absolutní zmatek. Obava lidí z focení spočívá kromě toho, že sami sebe nemají rádi, především v tom, že neví, co by před objektivem měli dělat. Pokud jsem schopen je citlivě vést, vnímat jejich obavy a dodávat jim potřebnou energii, pak mi dotyční před objektivem krásně rozkvetou a na mě už pak pouze je zmáčknout tlačítko spouště.